Jaromír Nohavica
Životopis
Jaromír Nohavica je moravský multiumělec, který zvládá sólový zpěv, hru na kytaru, heligonku i vystupování s vícečlenným souborem. Jeho písničky se vesměs staly klasikou a jeho obliba mezi českým publikem je ohromná. Ve známost vešel svými hospodskými odrhovačkami i vážnými melancholickými skladbami.
Maturoval v roce 1971, přerušil studium na VŠ báňské, dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně (1978-1981). Nejdříve textař ostravských zpěváků a kapel, pak písničkář. Po řadě zákazů vydává od roku 1988 své písně na gramofonových deskách. Debutuje deskou Darmoděj (1988), následují: V tom roce pitomém, Osmá barva duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci (písně pro děti), Divné století, Moje smutné srdce a letošní Babylon. S elektrifikovanou doprovodnou kapelou zpívá poprvé na koncertní desce Jaromír Nohavica a Kapela: Koncert (1998). Jeho spolupráce s rockovými muzikanty vyvrcholila v roce 2002 při práci na filmu Rok Ďábla. S albem Babylon se Nohavica vrací ke střídmé, zklidněné poloze, reprezentované předchozím řadovým albem Moje smutné srdce.
Loni Jaromír Nohavica vydal konečně nové album Babylon. Když vynecháme jeho rockerskou účast na hudbě k filmu Rok Ďábla, je to první deska od Mého smutného srdce, které vyšlo několik týdnů před koncem roku 2000. Tříletý interval není nic zvláštního, ale když album vyjde v roce, kdy zpěvák slaví své padesátiny, o rozruch a dohady je postaráno. Je to bilanční deska? “Obrazy smutku stárnoucího muže“? Konečné uznání faktu, že přestává rychle utíkajícímu světu, novodobému Babylonu rozumět? Chcete-li, tohle všechno na Nohavicově albu najdete. Ale nejspíš byste mnohé z toho našli i na předchozích deskách. Stejně jako lásku k rodné Ostravě, trochu fanfarónství, brilantní ohňostroje neotřelých rýmů, něžnou milostnou lyriku, melancholii, neustále se vracející obdiv k velkým hrdinům ruské kultury Okudžavovi a Vysockému nebo řadu jiných témat, o nichž zpívá jazykem vpravdě srozumitelným a lidovým, aniž by se musel podbízet.
O nové Nohavicově desce se spekulovalo skoro rok. Ze severu Moravy přicházely zvěsti, že ji celou natočí v milované polštině. Pak se proslýchalo, že úplně odloží kytaru a všechny písně zazpívá jen za doprovodu tátovy heligónky. Mluvilo se i o další spolupráci s Čechomorem a o tom, že s jeho členy přepracuje do řízného zvuku několik svých klasických písní. Objevily se dokonce názory, že ostravský zpěvák “v levné masce barda” se ještě hlouběji uzavře ve světě své rodiny a definitivně nechá hudební kariéry. Situace ne nepodobná zákrutům Nohavicovy kariéry na začátku devadesátých let. Tehdy se zdálo, že celý český folk, který ztratil své úhlavní téma a základního nepřítele, nepřežije. Během několika let či snad jen měsíců zmizela větší část plejády písničkářů do obskurního světa na okraji hudebního života. Jediný, kdo se touto prudkou změnou vyrovnal, byl překvapivě Jaromír Nohavica. Snad mu v tom pomohlo i to, že spolu s uměleckým přerodem z bojovníka a rozevlátého bohéma na křehkého lyrika přišel i přerod osobní.
“Píšu, co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá,” prozrazuje na nové desce v polemice s hudebním kritikem recept na to, co jej na rozdíl od jeho kolegů udrželo v povědomí publika. Po hořkém Mikymauzoleu, v němž se vyzpívával ze zklamání nad tím, že další vývoj nekráčí tam, kam si lidé přáli, a že svět je mnohem složitější než jak jsme si ho v izolaci představovali, přišlo vyrovnání, smíření, porozumění, laskavost. Nohavicovi se povedlo převést do písní to, co prožívali mnozí z nás - hledání společného prostoru pro tradice i nový svět.
Nohavica začal svou sólovou dráhu poměrně pozdě. Ač už byl renomovaným textařem a zvláště jeho písně pro Marii Rottovou budily obdiv, na folkové scéně se vynořil až ve své třicítce. V době, kdy většina pop hvězd končí, byl katapultován na hvězdné nebe tehdejší šedé umělecké zóny. Od svých prvních veřejných vystoupení v roce 1982 pomáhal přežít nekonečně dlouhé a nudné čekání na zázrak v osmdesátých letech. Mohl a nemohl, směl a nesměl, “někdy hrdina, někdy deserter”, jak sám o sobě zpíval, vzal na sebe těžkou a nevyžádanou roli zástupce a nástupce Karla Kryla, mluvčího své generace. Možná o to v prvním plánu ani nestál, ale jeho talent zformulovat do písně názor celku a atmosféru doby ho do této situace přivedl jaksi proti jeho vůli. I dnes, v titulní písni nového alba znovu dokazuje, že má od boha nadání zachytit a slovy vyjádřit současné pocity obyčejných lidí v bezohledném světě.
Syn rozhlasáka, v době normalizace vyhozeného z práce, absolvent brněnské Střední knihovnické školy a poutník s pevným výchozím bodem v Českém Těšíně vysypal z rukávu několik desítek písní, z nichž mnohé v průběhu času zlidověly: Když mě brali za vojáka, Dokud se zpívá, Ještě se neumřelo, Kometa, Zatímco se koupeš…, Pochod marodů. Člověk je mohl slyšet všude, i když na dlouhohrajících gramofonových deskách až do roku 1988 nevycházely. Okouzlovaly svou průzračně jednoduchou krásou a šlo-li o protest songy, tak i jasnými a srozumitelnými formulacemi. Tak jako to kdysi dokázal Jaroslav Seifert, jehož básně zdálky v Nohavicových písních rezonují.
